[CZ | EN] Produkt - Právo na spravedlivý proces Obrana proti zneužití veřejné moci

Evropský soudní dvůr učinil z Evropské rady nedemokratickou instituci nepodléhající soudní kontrole, ani vládě práva

Letter to the European Council 7. 10. 2021, (.pdf, 263 kB)

19. 9. 2021

Podle českého Ústavního soudu vyplývá z čl. 1 (1) české Ústavy, že stát, je-li demokratický a je-li vázán vládou práva, má povinnost zajistit, aby jeho instituce a orgány jednaly ve veřejném zájmu, přičemž totéž se podle českého Ústavního soudu vztahuje na instituce Evropské unie. To znamená, mimo jiné, že stát (i mezinárodní organizace) musí zajistit, že žádný z veřejných funkcionářů nebude v rámci výkonu jeho funkce v dané instituci či orgánu jednat v soukromém zájmu, tj. že nebude ve střetu zájmů. Podle Smlouvy o Evropské unii je Evropská rada jednou z institucí Evropské unie.

Nicméně, podle rozhodnutí Evropského soudního dvora a jeho Tribunálu však Evropská rada nemá kompetenci k tomu ověřovat, že představitelé států jednající na Evropské radě nejsou ve střetu zájmů, tedy, že jednají výlučně ve veřejném zájmu, a nikoli v zájmu soukromém. To, je zcela v rozporu s hodnotami „demokracie a vlády práva“ zakotvených, jak ve Smlouvě o Evropskou unii, tak v ústavách či ústavních principech členských států Evropské unie. Evropský parlament však ve červnu 2021 ve své rezoluci vyzval Evropskou radu, aby problém střetu zájmů při jednání o rozpočtu EU v přítomnosti českého předsedy vlády vyjádřila.

Z uvedeného rozhodnutí Evropského soudního dvora nelze učinit jiný závěr, než že Evropská rada není demokratickou institucí, neboť není povinna jednat ve veřejném zájmu; rovněž Evropská unie není podle této logiky Evropského soudního dvora demokratickou institucí, protože nemá povinnost zajistit, aby její nejvyšší instituce jednala ve veřejném zájmu, tzn. v zájmu občanů EU, nikoli v soukromém zájmu představitelů reprezentující členy Evropské rady.

Vynětí Evropské rady ze soudní kontroly ohledně toho, zda dodržuje základní unijní hodnoty demokracie a vlády práva, nemůže vést k jinému důsledku, než aby ústavní soudy členských států prohlásily doktrínu německého Ústavního soudu vyslovenou v jeho rozhodnutí „Solange II“ za „mrtvou“ a vrátily se k aplikací doktríny „Solange I“; tedy k možnosti revize určitých rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie národními ústavními soudy ve světle národních ústav.*

PODROBNĚ

Český Ústavní soud prohlásil ve svém nálezu z února 2020 (Pl. ÚS. 4/17), že „povinností demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je [...] zamezit tomu, aby svěřenou moc mohl [veřejný funkcionář] využívat k prosazování vlastních (osobních) zájmů na úkor zájmu veřejného“. V témže nálezu uvedl, že stát je „oprávněn a současně ve veřejném zájmu povinen pečlivě [...] určovat podmínky a povinnosti, za kterých lze takovou veřejnou funkci [předsedy vlády ČR] vykonávat“. Toto oprávnění i povinnost vztáhl i na jednání Evropské rady, neboť uvedl, že (i) „tento aspekt přípravy rozhodnutí [o vyplácení prostředků z rozpočtu EU] zohledňuje rovněž čl. 61 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euroatom) č. 2018/1046 ze dne 18. 7. 2018 (dále jen „finanční nařízení“)“, že (ii) „tyto principy [předcházení a zmezení střetu zájmů] tvoří obdobné hodnoty tzv. materiální jádro unijního práva (čl. 2 SEU, Listina základních práv EU)“ a že (iii) odpovídají standardům právní úpravy střetu zájmů v jiných demokratických státech a v právu EU.“

Dále český Ústavní soud uvedl, že „veřejný funkcionář je tím, kdo má podle čl. 2 odst. 3 Ústavy „sloužit všem občanům“, což je reflexem rovnosti před zákonem z pohledu veřejné moci. [...] Vztah státu a jeho „služebníků“ je proto jiné povahy než vztah státu a fyzických či právnických osob jako soukromníků. Oproti čl. 1 odst. 1 Ústavy in fine je zde stát pro občany, podle čl. 2 odst. 3 Ústavy je zde veřejný funkcionář naopak pro stát jako jedna z forem ztělesnění veřejného či obecného zájmu. V tomto směru (při realizaci své veřejné funkce) nemá jako součást mechanismů veřejné moci autonomii vůle, je vázán zákonem, veřejným zájmem a obecným blahem, které musí sledovat podle povahy svého mandátu.“

Evropský soudní dvůr naproti tomu prohlásil zcela v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím českého Ústavního soudu, že Evropská rada nemá povinnost vyloučit ze svého jednání představitele státu, jež je ve střetu zájmů, a zajistit tak, že Evropská rada bude jednat výlučně ve veřejném zájmu, a nikoli v zájmu soukromém*. Zároveň je podle Evropského soudního dvora nepřípustné domáhat se u tohoto soudu určení, že Evropská rada tuto svou povinnost přecházet střetu zájmů nesplnila a zajistit, by jednala výlučně ve veřejném zájmu; žaloba na nečinnost Evropské rady je v tomto smyslu „po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná“ (rozhodnutí Tribunálu ve věci T-715/19 a Evropského soudního dvora ve věci C-504/20).

Poté, co Tribunál Evropského soudního dvora prohlásil dne 20. července 2020 za „po právní stránce zjevně zcela neopodstatněné“ požadovat, aby Evropská rada zabránila tomu, aby se představitel jednoho z jejich členů, konkrétně český předseda vlády, účastnil jednání Evropské rady ohledně unijního rozpočtu, ohledně kterého je ve střetu zájmů - což 14. dubna 2021 potvrdil Evropský soudní dvůr v rozhodnutí zamítající odvolání proti uvedenému rozhodnutí Tribunálu (C-504/20) - odhlasoval Evropský parlament 10. června 2021 drtivou většinou poslanců usnesení (2021/2671(RSP), ve kterém v bodě 41 „vyzývá Radu a Evropskou radu, aby učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetu zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení“, „vyjadřuje znepokojení nad tím, že se český premiér aktivně účastnil a nadále účastní jednání o rozpočtu a programech EU, ačkoli je ve střetu zájmů a „žádá Radu a Evropskou radu, aby Parlamentu vysvětlily, jakým způsobem hodlají v návaznosti na auditní zprávy Komise zohledňovat účast premiéra Babiše na rozhodování o SZP a rozpočtu EU a reagovat na ni.“

Je-li základním znakem demokratického státu či mezinárodní organizace povinnost zajistit, aby jeho instituce jednaly výlučně ve veřejném zájmu, pak, není-li Evropská rada oprávněna kontrolovat, zda představitelé jejích členů jednají ve veřejném zájmu, nelze dospět k jinému závěru než, že Evropská rada není demokratickou institucí. Zároveň, není-li nikdo oprávněn její činnost kontrolovat, a to ani prostřednictvím Evropského soudního dvora, jak Evropský soudní dvůr i jeho Tribunál prohlásili v uvedeném rozhodnutí, pak Evropská rada je zároveň občanem (suverénem), zcela nekontrolovatelným, a tedy absolutistickým orgánem. Stala-li se Evropská rada soudně ani jinak nekontrolovatelným, a tedy absolutistickým, orgánem, pak Evropský soudní dvůr zbavil občana suverenity a přiřknul tím suverenitu Evropské radě a nepřímo i sám sobě.

Nemá-li EU povinnost zajistit, aby její instituce jednaly ve veřejném zájmu, a Evropská rada při jednání o rozpočtu EU v roce 2020 a 2021 v důsledku přítomnosti českého premiéra, který při zasedání této instituce jednal ve svém soukromém zájmu, jednala v jeho soukromém zájmu, pak takové jednání Evropské rady (a to i budoucí):

Je pouhým soukromým setkáním představitelů členských států v Evropské radě, nikoli jednáním veřejné instituce;
evropský daňový poplatník nemá povinnost náklady takového soukromého jednání hradit, představitelé členských států v Evropské radě by náklady takového soukromého setkání mají hradit ze svých soukromých zdrojů, a pokud byly hrazeny z veřejných zdrojů, měly být uvedenými představiteli z jejich soukromých zdrojů zpětně proplaceny do evropského rozpočtu ve prospěch evropského daňového poplatníka;
závěry učiněné při takovém soukromém setkání nemají žádnou právní závaznost, a to ani formální ani neformální;
může být pro všechny představitele členů Evropské rady, jež se takového jednání zúčastnili, trestným činem aktivní či pasivní korupce podle čl. 4 (2) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie. Nemá-li občan EU, ani jeho volený zástupce v zákonodárném sboru členského státu, právo domáhat se u Evropského soudního dvora posouzení nečinnosti Evropské rady při neplnění její povinnosti zajistit, aby Evropská rada jednala ve veřejném zájmu, pak musí mít právo domáhat se posouzení:
nečinnosti Evropské rady, případně neplatnosti aktů Evropské rady u ústavního soudu každého členského státu Evropské unie;
případných trestněprávních důsledků uvedené nečinnosti Evropské rady u úřadu evropského prokurátora (EPPO) nebo u státních zastupitelství jednotlivých členských států, zejména ve vztahu k trestným činům aktivní či pasivní korupce podle čl. 4 (2) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie.

FAKTA:

V roce 2019 na přelomu května a června prezentovala Evropská komise návrh nového financování společné zemědělské politiky. Součástí tohoto návrhu bylo i tzv. zastropování tzv. přímých plateb v rámci společné zemědělské politiky, které by ve svém důsledku vedlo k tomu, že tyto přímé zemědělské platby by byly ve víceletém finančním rámci pro období 2021-2027 vypláceny pouze malým a středním zemědělským podnikům a přestaly by být vypláceny velkým zemědělským podnikům. Předseda vlády České republiky je podle Evropské komise ovládající osobou a konečným beneficientem velkého zemědělského podniku, jenž podle studie CEPS z května 2021 největším soukromým příjemcem zemědělských dotací v Evropské unii.

Předseda vlády České republiky vyvinul v roce 2019 a v roce 2020 silnou diplomatickou aktivitu, mimo jednání Evropské rady i na jednáních Evropské rady, aby dosáhl změny návrhu o víceletém finančním rámci parametrech tzv. přímých plateb v rámci společné zemědělské politiky EU v tom smyslu, aby bylo zrušeno Evropskou komisí navržené zastropování uvedených plateb pro „velké zemědělské podniky“ a aby tyto velké zemědělské podniky, z nich on jeden ovládá a je jím konečným beneficientem, dostávaly v období 2021- 2027 přímé zemědělské platby ve stejné výši jako v období 2013-2020.

Dopisem ze dne 5. června 2019, došlým Evropské radě dne 10. června 2019, Lukáš Wagenknecht, člen Senátu Parlamentu České republiky, Evropskou radu o vyloučení předsedy vlády České republiky, Andreje Babiše, ze zasedání Evropské rady konaného dne 20. června 2019 a z budoucích zasedání týkajících se jednání o finančním výhledu [víceletý finanční rámec (VFR) 2021/2027] z důvodu střetu zájmů tohoto zástupce České republiky, který podle žalobce vyplývá z jeho osobních a rodinných zájmů ve výše uvedeném velkém zemědělském podniku.

Přes uvedený dopis diplomatická snaha českého předsedy vlády vyústila v úspěšný výsledek pro jeho soukromé zájmy, neboť původně předložený návrh Komise o zastropování přímých zemědělských plateb, v důsledku čehož by se významně snížily příjmy velkých zemědělských podniků, včetně toho, jenž ovládá a jehož je konečným beneficientem, byl na základě závěrů Evropské rady změněn zcela v intencích jeho výše uvedené diplomatické aktivity. Došlo tak ke zcela zjevnému zneužití jednání Evropské rady, jako veřejné instituce Evropské unie, ve prospěch soukromého zájmu českého předsedy vlády a v neprospěch evropského daňového poplatníka.

DOKUMENTY:

* V rozhodnutí Solange I z roku 1974 německý ústavní soud shledal ochranu základních práv na úrovni tehdejšího Společenství, nynější Evropské unie jako nedostatečnou, a proto si vyhradil právo přezkumu komunitárních (unijních) norem se Základním zákonem (německou ústavou), pokud by příslušná komunitární (unijní) úprava mohla narušit základní ústavně zaručená práva německých občanů. Německý ústavní soud judikoval, že zatím nelze pohlížet na EU jako zákonodárce vždy demokratického, může dojít k tomu, že úroveň ochrany ústavních práv v Německu bude vyšší než ta v EU, poté se použije německá úprava. Později svůj názor německý ústavní soud změnil a v rozsudku Solange II (1986) judikoval, že stupeň ochrany základních práv na evropské úrovni je už srovnatelný s úrovní německou, přičemž dokud tento stav potrvá, něměcký ústavní soud nemá důvod přezkoumávat slučitelnost komunitárních (unijních) norem s německým Základním zákonem a omezovat tak jejich aplikaci v Německu. Může se ale stát, že pokud se ochrana ústavních práv v EU sníží, vrátí se německý ústavní soud k Solange I.