[CZ | EN] Produkt - Právo na spravedlivý proces Obrana proti zneužití veřejné moci

Evropský soudní dvůr znemožňuje disciplinární kontrolu činnosti svých soudců

19. 9. 2021

Podle Evropského soudního dvora nemá ani občan ani jeho volený zástupce do zákonodárného sboru právo požadovat zahájení disciplinárního řízení proti soudci či soudcům Tribunálu Evropského soudního dvora, pokud se důvodně domnívá, že jeho soudci jako představitelé této veřejné instituce místo uplatňování právních předpisů v souladu s právem páchají při soudní činnosti správní či trestně právní delikty či porušují základní hodnoty Evropské unie, jako je demokracie, vláda práva, rovnost před zákonem či spravedlnost. Soudci Evropského soudního dvora, tedy minimálně soudci jeho Tribunálu, mohou zcela beztrestně při výkonu soudní činnosti porušovat svou povinnost nestrannosti a svědomitosti a zároveň páchat správní delikty či trestné činy, jako je například rozhodování ve střetu zájmů, jež je v některých členských státech správním deliktem a v jiných trestným činem.

Soudní dvůr EU, minimálně tedy jeho Tribunál, nemůže být z uvedených důvodů považován za:

soud ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech schopný zajistit uplatňování práva na spravedlivý proces,
orgán demokratického státu, tj. orgán, jenž podléhá kontrole ze strany občanů,

neboť občan EU, jenž svěřil jako suverén soudci Tribunálu Evropského soudního dvora jako veřejnému funkcionáři úkol bdít nad řádnou aplikací práva a jenž soudce Evropského soudního dvora ze svých daní platí, nemá žádnou možnost domoci se posouzení toho, zda takový soudce plní povinnosti, jež jsou mu Statutem Soudního dvora EU svěřeny a za něž je občanem placen.

PODROBNĚ

Tribunál Evropského soudního dvora svým rozhodnutím ve věci T-715/19 rozhodl, že představitel státu EU může (i podle Evropského soudního dvora (věc C-504/20)) zneužívat jednání Evropské rady ke svému vlastnímu soukromému obohacení, aniž by měl občan EU k dispozici jakýkoli právní prostředek, jak tomuto zneužívání zabránit. Evropský soudní dvůr tak uvedenými rozhodnutími „de facto“ zbavil občany suverenity ve prospěch Evropské rady, neboť občané EU nemohou činnost Evropské rady ani jejich představitelů nijak kontrolovat, a to ani prostřednictvím soudu, resp. Evropského soudního dvora. Zároveň ESD nijak nenutí Evropskou radu dodržovat principy demokracie a vlády práva.

Dále pak ve věci T-350/20 Evropský soudní dvůr zcela popřel základní princip společný všem státům EU, že stát a zároveň EU jako mezinárodní organizace států jsou tu pro občany, a že v důsledku toho instituce EU musejí podléhat kontrole občanů. Podle ESD nemá občan možnost vyvolat soudní kontrolu exekutivních orgánů EU, jako je například Evropská komise, a to ani v případě, že Evropská komise je nečinná při protiprávním vyplácení přímých zemědělských plateb podniku ovládanému představitelem státu v Evropské radě, jež se při jejím jednání podílel na nastavení parametrů pro vyplácení těchto plateb ve prospěch tohoto podniku.

Podle článku 2 Statutu Soudního dvora Evropské unie, včetně jeho Tribunálu, je každý soudce povinen před nastoupením do své funkce složit na veřejném zasedání před Soudním dvorem přísahu, že bude vykonávat svou funkci zcela nestranně a podle svého nejlepšího svědomí a že bude zachovávat tajnost porad Soudního dvora. Podle čl. 4 odst. 3 téhož Statutu se soudci při svém nástupu slavnostně zavazují během výkonu své funkce i po jejím skončení zachovávat povinnosti vyplývající z jejich funkce, zejména povinnost čestného a zdrženlivého jednání při přijímání některých funkcí nebo některých výhod po tomto skončení funkce. Konečně podle článku 6 může být zbaven soudce funkce nebo mu může být odňat nárok na důchod nebo jej nahrazující požitky pouze tehdy, nesplňuje-li nadále podle jednomyslného názoru soudců a generálních advokátů Soudního dvora požadované podmínky nebo neplní-li nadále povinnosti vyplývající ze své funkce.

Statut Soudního dvora Evropské unie žádným způsobem neomezuje občany EU v podání žádosti k vydání jednomyslnému názoru soudců a generálních advokátů, že člen Tribunálu Soudního dvora nesplnil či neplní své povinnosti. Statut rovněž nestanoví žádnou předběžnou proceduru pro posuzování žádostí ze strany občanů k vydání jednomyslného názoru soudců a generálních advokátů podle čl. 6 Statutu Soudního dvora EU. V tomto ohledu proto na základě obecného právního principu, že občan může činit cokoli, co mu právní předpis nezakazuje, kdežto veřejný orgán může činit pouze to, co mu právní předpis dovoluje, je nutné z textace uvedeného čl. 6 dovozovat povinnost soudců a generálních advokátů vydat jednomyslný názor ohledně toho, že člen Tribunálu Soudního dvora nesplnil či neplní své povinnosti, kdykoli kdy v tomto ohledu dostanou srozumitelnou žádost od občana, která by poukazovala na možné neplnění jeho povinností soudce.

Dne 3. listopadu 2020 podala Asociace pro ochranu práv občanů a podnikatelů (dále jen Asociace HYDRA) žádost k předsedovi Soudního dvora EU ve smyslu výše uvedeného čl. 6 Statutu Soudního dvora Evropské unie směřující (i) k určení, že soudci 8. senátu Tribunálu Soudního dvora Evropské unie, J. Svenningsen, C. MacEochaidh a J. Laitenberger v důsledku porušení základních právních hodnot demokracie, vlády práva, rovnosti před zákonem a spravedlnosti při rozhodování ve věci T-715/19 porušili povinnosti vyplývající z jejich funkcí a (ii) k tomu, aby z tohoto důvodu byli zbaveni funkcí soudců a/nebo jim byl odňat nárok na důchod nebo jej nahrazující požitky.

Předseda Evropského soudní dvora na uvedenou žádost Asociace HYDRA neodpověděl. Místo něj zaslal Asociaci HYDRA odpověď podřízený úředník, ze které vyplývá, že občan EU nemá právo dožadovat se posouzení, zda soudce Soudního dvora Evropské unie, jehož občan EU ze svých daní jako svého „služebníka“ platí, plní povinnosti, jež jsou mu jako soudci a zároveň veřejnému funkcionáři svěřeny, a že, jediný právní prostředek, který občan EU podle uvedeného úředníka soudu má, je podat odvolání. To ovšem Asociace HYDRA učinit nemohla, neboť nebyla stranou sporu ve věci T-715/19, ani přímo ani nepřímo.

Dne 12.5.2021 zaslal žalobce ve věci T-350/20, který proti tomuto rozhodnutí podal odvolání k Evropskému soudnímu dvoru (věc C-130/21), žádost k předsedovi Soudního dvora EU ve smyslu výše uvedeného čl. 6 Statutu Soudního dvora Evropské unie směřující k určení, že soudce 8. senátu Tribunálu Soudního dvora Evropské unie, J. Laitenberger, a předseda Tribunálu Marc van der Woude porušili povinnosti vyplývající z jejich funkcí soudce, konkrétně že J. Laitenberger:

porušil povinnost nestrannosti vzhledem ke střetu zájmů na své straně vyplývajícího zaprvé z toho, že byl až do roku 2019 zaměstnán jako generální ředitel Evropské komise, a zadruhé, že při výkonu této funkce podal v roce 2018 v komunikaci s navrhovatelem oficiální stanovisko prostřednictvím svého mluvčího, a to v tom smyslu, že by se Evropská komise měla vyhnout posuzování případné protiprávní státní podpory pro velký zemědělský podnik ovládaný předsedou vlády ČR. Tato situace budí objektivně dojem střetu zájmů na straně soudce Laitenbergera, bez ohledu na to, zda bylo porušeno nějaké konkrétní pravidlo střetu zájmů;
J. Laitenberger způsobil porušení povinnosti soudců 8. senátu Tribunálu v důsledku jejich neschopnosti rozpoznat zásadní význam této věci ve vztahu k základnímu institucionálnímu fungování Unie a jejím základním hodnotám a přizpůsobit řízení a výsledné usnesení těmto aspektům;
J. Laitenberger způsobil porušení povinnosti nezávislosti 8. senátu Tribunálu, neboť ten nekriticky přistoupil na procesní strategii Evropské komise snažící se vyhnout meritornímu přezkumu aktů, které přijala jako veřejný orgán, a zcela upustil od soudní kontroly orgánů Evropské unie, včetně Evropské komise, z hlediska jejich povinnosti vymáhat zákaz střetu zájmů v souvislosti s unijním rozpočtem;
a že předseda Tribunálu Marc van der Woude porušil povinnost upozornit dotyčného soudce J. Laitenbergera, že se nemá ze zvláštního důvodu spočívající v jeho střetu zájmů účastnit projednávání a rozhodování ve věci T-350/20.

Zároveň na základě uvedených důvodů v dané žádosti požadoval, aby soudce J. Laitenberger a předseda Tribunálu Marc van der Woude byli zbaveni funkce soudce a/nebo jim byl odňat nárok na důchod nebo jej nahrazující požitky.

Ve vztahu ke standardům výkonu veřejné moci veřejnými funkcionáři český Ústavní soud prohlásil ve svém nálezu z února 2020 (Pl. ÚS. 4/17), mimo jiné, že „transparentnost je spojena s požadavkem na integritu veřejného funkcionáře, který by měl bez vzbuzování pochybností vystupovat jako představitel veřejného zájmu, kdy je podle obecnějšího pojetí integrity osobnosti v psychologii schopen vyrovnat se s napětím mezi funkcí preferovanými hodnotami a požadavky vnějšího okolí, trvale jednat ve shodě s těmito hodnotami i v různých postaveních, a zachovávat si vnitřní soudržnost přesvědčení vůči různým nástrahám [...]“.

Konkrétně vzhledem k výkonu soudní činnosti soudci pak Ústavní soud uvedeném nálezu specifikoval, že „judikatura Evropského soudu pro lidská práva pak zdůrazňuje v případě soudního rozhodování nejen aspekt subjektivní (vnitřní vztah soudce k věci, účastníkům a jejich zástupcům), nýbrž i aspekt objektivní (soudní rozhodování se jako nestranné též musí jevit), přičemž „přítomnost osobního zájmu činí každé rozhodnutí veřejného funkcionáře, byť by bylo i správné, pochybnosti vyvolávající (v pravidlech pro výkon soudnictví nebo účetní a auditorské činnosti tradiční zásada „to be independent and seen to be independent“, „Verdeutlichung der Unabhängigkeit“). Finanční nařízení v této souvislosti (čl. 61 odst. 1) hovoří o situacích, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů („...situations which may objectively be perceived...).“

Předseda Evropského soudní dvora na uvedenou žádost žalobce ve věci T-350/20 též neodpověděl. Místo něj zaslal žalobci odpověď na jeho žádost podřízený úředník, ze které vyplývá, že občan EU, jenž podal v dané věci odvolání, nemá právo dožadovat se posouzení, zda soudce Soudního dvora Evropské unie, jehož občan EU ze svých daní jako svého „služebníka“ platí, plní povinnosti, jež jsou mu jako soudci a zároveň veřejnému funkcionáři svěřeny.

Důsledkem absence možnosti vyvolat disciplinární kontrolu činnosti soudců Soudního dvora Evropské unie ze strany ultimátního suveréna, tedy občanů EU, nemůže vést k jinému důsledku, než aby ústavní soudy členských států prohlásily doktrínu německého Ústavního soudu vyslovenou v jeho rozhodnutí „Solange II“ za „mrtvou“ a vrátily se k aplikací doktríny „Solange I“, tedy k možnosti revize určitých rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie národními ústavními soudy ve světle národních ústav.*

PODKLADOVÉ DOKUMENTY:

* V rozhodnutí Solange I z roku 1974 německý ústavní soud shledal ochranu základních práv na úrovni tehdejšího Společenství, nynější Evropské unie jako nedostatečnou, a proto si vyhradil právo přezkumu komunitárních (unijních) norem se Základním zákonem (německou ústavou), pokud by příslušná komunitární (unijní) úprava mohla narušit základní ústavně zaručená práva německých občanů. Německý ústavní soud judikoval, že zatím nelze pohlížet na EU jako zákonodárce vždy demokratického, může dojít k tomu, že úroveň ochrany ústavních práv v Německu bude vyšší než ta v EU, poté se použije německá úprava. Později svůj názor německý ústavní soud změnil a v rozsudku Solange II (1986) judikoval, že stupeň ochrany základních práv na evropské úrovni je už srovnatelný s úrovní německou, přičemž dokud tento stav potrvá, SÚS nemá důvod přezkoumávat slučitelnost komunitárních (unijních) norem se Základním zákonem a omezovat tak jejich aplikaci v Německu. Může se ale stát, že pokud se ochrana ústavních práv v EU sníží, vrátí se německý ústavní soud k Solange I.